Vysočina ve fotografii Ing. Vladimíra Kunce (2004)

Autor: Ing. Vladimír Kunc
Text: Miloš Tajovský
Grafika: Vlasta Moravcová

Vázaná kniha s přebalem 32/22 cm,160 stran. 200 fotografií Vladimíra Kunce, tři jazykové verze.

Kus země mezi Čechami a Moravou, někdejší přízračný kraj, celý zarostlý pralesem, kde za každým stromem v potměšilém příšeří číhalo nebezpečí a který bylo nutno po cestách necestách co nejrychleji překonat, neměl na úsvitu lidských dějin ani dlouho později své jméno. První kolonisté jenom pomalu pronikali údolími řek až k jejich pramenům v srdci pomezního hvozdu. Přicházeli často váhavě z české i z moravské strany avšak s nezdolnou vírou pionýrů a průkopníků, protože na ně v jejich starých domovech už málem nezbyl krajíc chleba. Ale život v nové domovině byl ještě tvrdší, i když se kraj nechoval k novým obyvatelům krutě, nestíhal je pohromou za pohromou, jenom si chtěl zachovat prahorní klid. Maximálně tak jednou za pár miliónů let si protáhnout klouby při nějakém tom vrásněníčku, soptěníčku a zemětřeseníčku, otočit se na druhý bok a další milióny let opět jenom odpočívat. Nevydával osadníkům obživu tak snadno jako vlídné prosluněné kraje, odkud přicházeli. Přesto však vydrželi a uchytili se tu natrvalo.

Snad, aby je drsná příroda odměnila za jejich vytrvalost, dala jim nahlédnout do své pokladnice. Ještě nedozněly ozvěny prvních zpráv o stříbře a houfů prospektorů, havířů, důlních podnikatelů i chásky, která se jenom na bohatství přiživit chtěla, přibývalo. Většina stříbra však brzy odtekla do cizích truhlic. Králové, šlechtici, preláti a jiní potentáti je vynakládali na činy bohulibé, ale financovali i skutky, o nichž oficiální anály raději mlčí. Jednou jedinkrát v historii na váze stříbra ze zdejších dolů závisela politika českého království i moravského markrabství.

Hostina však brzy skončila, jizvy po dolování zarostly. Na horách si lidé znovu klopotně den co den sháněli obživu. Generace pracovníků všech dovedností současně upravovaly své okolí. Rozježené kopce ostříhali a oholili, ale jenom tak, aby jim fujavice nevlezly do lesních kožichů, potůčky a říčky z nich spláchly letitou zašlost, učesali je cestami a pěšinkami, stráně a údolí oblékli do luk, polí, sadů, parků a zahrad, na úpatí a do svahů vtiskli své chalupy, nad ně pak městečka a hrádky. A potom lidé i krajina tiše a zálibně pozorovali na hladinách rybníků obraz společného díla.

Dílo, v pravém smyslu těch slov, kulturní a civilizované přečkalo bez vážnějších šrámů průmyslovou revoluci. Ostatně do chudého kraje se průmysl příliš nehrnul, staré železárny a sklárny se ukrývaly v lesích a nové fabriky na nemnoha místech jenom cudně vystrkovaly komíny za siluetami středověkých měst.

Právě v l9. století, ve století páry, jak leckterý praví klasik, kdy nová energie hnala všechny za poznáním, jali se i zeměpisci a jiní přírodozpytci napravit dávný dluh, ono dosud bezejmenné území náležitě prozkoumat, popsat, roztřídit a nalepit mu štítek, aby nedělalo ostatním krajům Čech a Moravy ostudu. Na přívlastku Českomoravský (é) se badatelé rychle shodli, pro druhou část názvu padala však různá pojmenování jako například pohoří, mezihoří, hraniční hory, povýšenina, stupòovina, krabatina až se postupně vžilo - a co víc zlidovělo – vysočina. A Vysočinu, již samozřejmě s velkým V, nevytlačila ani drnčivá vrchovina, jakkoliv se geografové dohodli, že je to klasifikační štítek pro zdejší skromné hory vhodnější. Domorodci sice s nimi souhlasí, ale svému kraji stejně jinak neřeknou než Vysočina. Ale kde začíná a končí? I to časem páni vědátoři určili a dokonce ji rozdělili na 7 horopisných celků a 21 podcelků. Z pohledu exaktních věd nelze než souhlasit, že nejrozsáhlejší horopisná oblast státu (téměř 12 tis. km2) se rozkládá od Kouřimi až k Tišnovu, od Poličky ke Znojmu a ba co víc, svými výběžky zasahuje až do Rakouska. Stejně tak je třeba vzít na vědomí, že z hlediska správního podstatná část území patří do stejnojmenného kraje Vysočina.

Odmyslíme-li si všechny hranice zeměpisné a správní, které se tady ostatně křižovaly a překládaly velmi často, narazíme opět na podobnou otázku. Jaká je duše Horácka a jeho obyvatel? Na to existuje odpověď velmi šalamounská. Na severu i jihu, na západě i východě velmi podobná a zároveň v každém údolí a za každým hřbetem trochu jiná. Vysočina je kraj nanejvýše demokratický. Její „hlavní“ město Jihlava je sice největší, nikdy se však nechovala jako staré tradiční industriální metropole, které přitahovaly a vstřebávaly domorodce ze všech koutů kraje, aby je omyly, vytáhly slámu z bot, pak je opět očoudily a vrhly do beztvaré masy města. Tady to zkrátka po staletí bylo zavedeno jinak, blízké vesnice se shlukly okolo „svých“ měst a městeček, z nichž mnohé lze ještě dnes projít pěšky z jednoho konce na druhý a kde průhledy hlavních tříd jsou vidět první chalupy nebo příměstské lesíky, pole a louky. Každý takový vysočinský okrsek měl a má své obecně známé zasloužilé rodáky i obecní blázny jakož i písemáky, básníky, malíře a jiné umělce, kteří o něm vydávají svá originální svědectví a místní jim rozumějí. A tak bez dalších úvodů bezpochyby porozumějí pohledům do kraje Vysočina, jak je vidí Vladimír Kunc, havlíčkobrodský fotograf, vždy je také odtud!

(ukázka z textu Miloše Tajovského)

PUBLIKACE JE JIŽ VYPRODÁNA!